Spanie je témou snáď všetkých rodičov, ktorým pribudol do domova malý človiečik. Zo začiatku rodičom nevadí ani každovečerné pochodovanie, kolísanie, hojdanie bábätka. No časom, hlavne ak dieťatko potrebuje uspávať aj uprostred noci a nie iba raz, to rodičov prejde. A začnú rozmýšľať o tom, ako docieliť, aby dieťatko zaspávalo samo. Čo teda robiť?
Najprirodzenejší, pre rodičov aj detičky najmenej stresujúci spôsob je ten, ktorý praktizovali už naši starí rodičia. Aké mali zásady?
- ISTOTA – znamená, že sa dieťa môže úplne spoľahnúť na splnenie svojich očakávaní. Pre dieťa to znamená, že vie, že vždy po kúpeli a mliečku pôjde spať. Rituály deťom uľahčujú orientovanie sa v dňoch. Ak dieťa nevie, čo má očakávať, je zmätené a plače.
Dieťa musí zaspávať a budiť sa na tom istom mieste a rovnamkým spôsobom. Predstavte si, ako by ste sa cítili Vy, keby ste zaspali doma v posteli v pyžame a zobudili by ste sa u susedov a nahí. Tak sa cíti dieťa, ktoré zaspáva v maminom náručí a zobudí sa samo v postieľke a miesto maminho prsníka má v ústach cumeľ...
Potreba istoty a pravidelných rituálov je základom tzv. metódy kontrolovaného plaču. Táto metóda však zabúda na to, že dieťa potrebuje ku kľudnému spánku niečo naviac:
- BEZPEČIE– je to istota vzťahujúca sa k ľudským bytostiam, medziľudských vzťahov.
Dieťa sa cíti stratené vo veľkom svete. Jediná istota je jeho mama. Vie, že na ňu sa môže spoľahnúť. Mama svojou prítomnosťou pri dieťati dáva najavo, že je tu preň kedykoľvek a za akýchkoľvek okolností. Tým mu prejavuje svoju bezvýhradnú lásku. Dáva mu možnosť byť malým dieťaťom, ktoré ju potrebuje. Nežiada od neho, aby sa správalo ako dospelý, ktorý zaspáva sám a bez strachu.
Novorodenec nerozumie, že mama je v kuchyni alebo na druhej posteli, ak ju necíti. Odhaduje sa. že má pamäť cca 7 sekúnd. Toľko si pamätá, že ste tu, že existujete. Po tomto čase na to zabúda a cíti sa ohrozený, opustený, stratený... Preto ak prídete po minúte jeho plaču, 53 sekúnd sa cítil stratený. No 53 sekúnd je to pre nás. Pre dieťa je to nikdy nezačínajúca a nikdy nekončiaca večnosť. Veľmi pekne to opísala vo svojej knihe Jean Liedloffová:
" Novorozenec (tak jako guru) žije ve věčném Teď. Novorozenec v náruči maminky je ve stavu blaha. Novorozenec nenošený žije ve stavu toužení, v pustině prázdného vesmíru. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na správnost, která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybu je ukojena. Jeho mama je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho s dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je to pro ni těžké, odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Ale je přesvědčená, že tak se to musí dělat, její mama (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě.
Vzdychne a uloží miminko něžně do kolébky, která je ozdobená žlutými káčátky ve stejném designu jako celý pokojíček. Vyzdobit ho jí dalo spoustu práce. Závěsy jsou načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olejíčky, mýdlo, šampón, kartáček na vlasy. Na zdi jsou obrázky zvířecích mláďat oblečených jako lidé. V zásuvce komody je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Ničeho nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. První výbuch utrpení otřese tělíčkem miminka. Mama opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo. Mama zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu opravdu nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání.
Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho mama nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou „něco stalo“.
Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. Hlasy na blízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je jen touha.
Mama ho pravidelně váží a je pyšná, jak miminko prospívá."
(Z knihy Jean Liedloffová: Koncept kontinua, DharmaGaia 2007)
- ISTOTA MAMY – aby sa dieťa cítilo bezpečne a isto pri mame, musí sa aj ona cítiť istá sama sebou. Mama, ktorá nevie čo chce, je neistá. Dieťa to cíti a začne plakať. Predstavte si Vy pocit, že letíte v lietadle a hlavný pilot sa Vás bude pýtať, čo má stlačiť, v akej výške má letieť a podľa toho sa bude správať. Určite Vám to na pokoji nepridá. To isté cíti dieťa, ak mama váha, či ho má hojdať na rukách alebo nechať ležať... Byť si istá sama sebou musí byť za každých okolností. Aspoň tak musí vystupovať pri dieťati – teda neskúša rôzne metódy manipulácie, uspávania, prihovárania. Vie, čo je pre jej dieťa dobré, a podľa toho koná. Jiřina Prekopová odporúča, aby mama dieťaťu hovorila pokojným hlasom: „ Ja som Tvoja mama, ja viem, čo je pre Teba dôležité. Ty sa na mňa môžeš kedykoľvek spoľahnúť....“ Týmto spôsobom dieťa ubezpečí, že môže byť pokojné. Že nemusí o ničom rozhodovat a kľudne môže spať.
- RYTMUS – pravidelné pohupovanie pripomína pohyby mamy, počas jeho pobytu v brušku. Ak nechcete stráviť celú noc pohupovaním dieťaťa, porozmýšľajte nad kolískou alebo závesnou sieťou. My sme mali určitý čas natiahnutú šatku medzi stenami postieľky. Rovnako fungujú uspávanky, ššš a pod. Pre deti je rytmus tak dôležitý, že keď ho nedostávaju zvonka, vytvárajú si ho sami: pohupovanim, mrnkanim, kývaním ručičkou apod. Takto vytvorený rytmus môže prerásť do zvyku, že dieťa sa bude ukľudňovať určitým spôsobom až do dospelosti – autistické rysy správania.
- SCHRÁNKA – deti sa cítia bezpečne v stiesnených priestoroch, pretože im pripomínajú pobyt v maternici. Tam vedeli, že kedykoľvek vystrú nožičku alebo ručičku, budú cítiť svoju mamu. Stiesnený pocit im poskytoval blízky kontakt, chránil ich od zľaknutia sa vlastnými pohybmi,napĺňal potrebu bezpečia a istoty. Vo veľkom svete sa cítia stratené, preto je vhodné deti zavinovať: do perinky, zavinovačky, šatky, plachtičky.
Použitá literatúra:
Jiřina Prekopová : Když dítě nechce spát, Portál 2008.
Jean Liedloffová: Koncept kontinua, DharmaGaia 2007